Kredit České republiky po předsednictví, který se teď ze všech sil snaží udržet přechodná vláda Jana Fischera, tak nejspíš nebude možné v otázce eurokomisaře náležitě zužitkovat. V normální situaci by si země končící své předsednictví mohla v zásadě vybírat, jaké křeslo by v nové Evropské komisi chtěla získat. Namísto toho uložili Jiří Paroubek s Mirkem Topolánkem vládě Jana Fischera v otázce budoucího českého komisaře bobříka mlčení, vrátí se spolu k té otázce v říjnu, až již budou všechny významné posty v Komisi rozděleny.
Mám strach, že po právě končícím předsednictví EU máme nakročeno k návratu do lůna málo významných východoevropských zemí, které budou Evropské unii okopávat kotníky a lamentovat na diskriminaci nás chudších. Obnovíme spolupráci s visegradskými zeměmi, v otázkách životního prostředí se můžeme opět začít schovávat pod křídla "přátel uhlí", jak Polsko nazvalo své spojence proti evropským klimatickým závazkům.
Začneme Evropskou unii zase vidět jen optikou toho, jestli nám z ní proudí víc peněz, než do ní dáváme, protože jinak by bylo lepší zůstat stranou? Odejdou ti, kteří na ministerstvech tvrdě pracovali na vytváření pozitivního image českého předsednictví ze státní správy sami raději dřív, než budou nahrazeni stranickými kádry nebo jejich dočasná místa zaniknou?
Chci věřit, že tenhle scénář návratu do šedi členů EU z východní Evropy se neuskuteční a že sebevědomí a mezinárodní kredit nabytý díky předsednictví sami nepromarníme. Třeba nakonec i příští český eurokomisař nebude jen pouhým produktem obchodu dvou politických stran, ale náš důstojný reprezentant se silným slovem v Evropské komisi. Každopádně jsem ale rád, že to pozvolna končící předsednictví přes všechna politická zaškobrtnutí ukázalo, že my Češi takový úkol dokážeme zvládnout s profesionalitou i se špetkou českého humoru. A jsem rád, že jsem u toho mohl být.
