V Česku došlo k dosud bezprecedentnímu kroku v oblasti ochrany životního prostředí: statutární město Ostrava podalo u Městského soudu v Praze žalobu proti České republice – konkrétně proti vládě a příslušným ministerstvům (životního prostředí a dopravy) – že dostatečně nezajistila ochranu práva na příznivé životní prostředí, založeného článkem 35 Listiny základních práv a svobod. Advokátní kancelář zastupující Statutární město Ostrava v žalobě navrhuje, aby bylo orgánům státu zakázáno porušovat ústavní právo města Ostrava na příznivé životní prostředí a naopak uloženo zajistit plnění emisních a imisních limitů.
Je nesporné, že kvalita životního prostředí, zejména ovzduší, má na Ostravsku velké rezervy a zlepšení situace, která má závažné a prokázané zdravotní dopady, si vyžaduje celý soubor opatření – legislativních, správních, kontrolních a finančních. Také je zřejmé, že se ovzduší na Ostravsku nezmění ze dne na den, což neznamená, že je možné s opatřeními otálet.
Žaloba je podle mého názoru chybná, odhlédnuto od jejího zřejmého politického předvolebního kontextu. Především si nemyslím, že statutární město Ostrava je tím, kdo se může ústavního práva na příznivé životní prostředí domáhat. Uvedené právo se týká jednotlivců, nikoliv veřejnoprávních subjektů. Přímý dopad špatného stavu ovzduší do chráněných práv by bylo možné najít u občanů, ne však u úřadu, který nota bene za stav ovzduší spoluzodpovídá.
Za druhé, z vládního materiálu řešícího stav životního prostředí v Moravskoslezském kraji, který jsem do vlády sám v březnu 2010 předkládal, jasně vyplývá, že odpovědnost za kroky ke zlepšení ovzduší zdaleka nekončí u ministerstev, ale týkají se i krajských či obecních úřadů (jeden konkrétní příklad: provádění změn integrovaných povolení pro velké průmyslové závody, díky nimž by se zpřísnily jejich emisní limity). Město Ostrava by tak mohlo žalovat i další subjekty, včetně sebe samého (řada opatření k regulaci dopravy je možná pouze na obecní úrovni). Žalovaným by mohl být i Parlament České republiky, který má odpovědnost za výslednou podobu zákonů.
Za třetí, přímé uplatnění Listinou garantovaného práva není možné oddělit od platné legislativy, konkrétně zákona o ochraně ovzduší – ten slouží k provedení tohoto ústavního práva, jehož aplikaci je nutno chápat v mezích tohoto provedení. Problémem na Ostravsku je skutečnost, že jsou vesměs naplňovány emisní limity podle zákona i evropské směrnice, což přesto nestačí k dosažení limitů kvality ovzduší.
Konečně není snadné se domáhat přímé aplikace limitů evropských směrnic v důsledku nenaplnění požadavků vnitrostátních předpisů, konkrétně zejména zákona o ochraně ovzduší . Tzv. přímý účinek směrnic, žalovatelný u vnitrostátních soudů, mj. vyžaduje prokázání příčinné souvislosti mezi nedostatečným postupem státu a skutečností, že se osoba nemůže domoci přesně a individuálně definovaného práva ze směrnice; o tento případ se zde zjevně nejedná.
Jako člověku, který se mnoho let věnuje z různých pozic ochraně životního prostředí, je mi iniciativa města Ostravy obsahově sympatická. Je dobře, že se jí připomíná, že příznivé životní prostředí je právo garantované Listinou základních práv a svobod a bude zajímavé, jak se s ní soudy vypořádají. Doufám, že si této iniciativy všimli i bossové ostravských průmyslových podniků, kteří na setkání v Ostravě s odvoláním na konkurenceschopnost požadovali naopak zmírnění svých povinností k ochraně životního prostředí. Je to i signál pro zástupce podnikatelů i odborářů v tzv. tripartitě, která v únoru požadovala, aby se nový zákon o ovzduší obsahující účinná opatření pro oblasti se silně znečištěným ovzduším nepředkládal. Nynější podání žaloby mi však přijde populistické a do značné míry farizejské: lepší by bylo zvednout rukavici nabídnutou ministerstvem životního prostředí a rozdělit si mezi sebou práci, na jejímž konci nebudou akademické soudní spory, ale skutečně lepší ovzduší pro občany Ostravska. Ale chápu, tato systematická společná práce není tolik vidět…
