Když mě prezident Václav Klaus uváděl před dvěma týdny do funkce ministra životního prostředí, pravil, že je spokojen s tím, že stejně kodaňská konference nic podstatného nerozhodne, tudíž se mojí účasti na ní neobává. Jsem tady v Kodani třetí den a mám lehkou schizofrenii - čím dál víc se totiž cítím součástí globálního společenství, které má za cíl udělat skutečný krok pro budoucnost lidstva: omezit globální změny klimatu.
Zatímco naprostá většina ostatních zemí se předhání v očekáváních od kodaňské konference a světoví politici chtějí pokud možno všichni být u této historické události, u nás v Česku je aktivní přihlášení k boji proti změnám klimatu viděno v lepším případě jako snílkovství, v horším jako zrada "národních" zájmů. Je ale skutečně národním zájmem být jedním z největších škůdců (v přepočtu na obyvatele nebo na ekonomický produkt) klimatické dohody? Průzkumy veřejného mínění v Česku nepotvrzují, že chceme schovávat hlavu do písku a tvářit se, že se vlastně s klimatem nic podstatného neděje.
Výhodou Česka, kterou se často chlubíme, je snížení emisí skleníkových plynů v porovnání s rokem 1990 o 24 procent, což by nám leckterá země EU mohla závidět. Když se ale podíváme na přepočet na obyvatele nebo na jednotky HDP, jsme rázem na chvostu EU. Můžeme být rádi, že se zatím evropské i globální cíle snížení emisí počítají tak, že můžeme stále těžit z masivního snížení emisí v 90. letech, kterému, přiznejme si, můžeme vděčit spíše útlumu průmyslové výroby spíš než její zasádní modernizaci.
Přesto jsem v rozhovorech pro česká média před odjezdem do Kodaně říkal, že se necítím při zastupování České republiky jako černý pasažér kodaňských jednání. Dopadne-li zdejší vyjednávání dobře, bude přijat cíl snížení emisí skleníkových plynů v rozvinutých zemích do roku 2050 o 80-95%. I když máme zmíněnou dobrou výchozí pozici, i v našich podmínkách to bude znamenat zásadní obrat ve způsobu získávání a využívání energií: bude třeba maximalizovat úspory energií, zvýšit účinnost našich elektráren a najít úplně nové energetické zdroje. To vše je možné, aniž bychom se museli vracet zpět na stromy: moderní technologie jsou na tuto výzvu připravené reagovat, stačí s nimi začít pracovat.
Do závěru světové klimatické konference, která svým rozsahem a dopady nemá v dějinách environmentální diplomacie obdoby, zbývají necelé tři dny, což je s ohledem na počet dosud otevřených otázek zoufale málo. Nevím proč si připadám, že tady vlastně vedu diverzní činnost proti hlavnímu proudu české politiky; snad bych ani nechtěl vidět výsledky průzkumu názorů našich poslanců a senátorů na to, zda si přejí ambiciózní klimatickou dohodu. Ani čtení českých médií, která přebírají v poměru zhruba 1:1 ojedinělé a vesměs neodborné hlasy českých či zahraničních skeptiků klimatické politiky, nebo s gustem rozpitvávají útržky konfrontační vědecké korespondence, mě nevede k uspokojení z práce na nové klimatické dohodě, které se již několik let spolu s kolegy věnuji. Jsem smutný i z toho, že mezi světovými businessmeny předhánějícími se na zdejší konferenci s inovativními řešeními zcela chybějí české firmy.
Stále věřím, že více než 115 prezidentů a premiérů, kteří na kodaňský summit postupně přijíždějí, má jeden společný cíl: být aktéry dosažení nové klimatické dohody, která se v blízké budoucnosti stane součástí mezinárodního práva a která zajistí, že se světovému společenství podaří udržet klimatické změny v rozumných mezích, a přitom při vynaložení přijatelných nákladů. Pokud se dohoda podaří, nečekám doma slova pochvaly či uznání; snad úsilí naší delegace dojde společenskému ocenění aspoň v budoucnosti, nebylo by to ostatně v českých dějinách zdaleka poprvé.
