Evropa by měla snížit své emise skleníkových plynů
do roku 2050 až o 95 % - takový je výsledek schůzky ministrů životního
prostředí v Lucemburku minulou středu. Otázkou stále zůstává, kolik
prostředků z pokladny EU budeme dávat na financování ochrany klimatu
v rozvojových zemích. Ministři financí se totiž neshodli na tom, jak tento
závazek rozdělit mezi členské země - zda
podle množství vypouštěných emisí jednotlivých států či podle výše hrubého
domácího produktu. Ať tak či onak, zásadní je, aby k jednotné dohodě EU o
financích pro rozvojové země došlo před klimatickým summitem v Kodani. A
neméně zásadní je, aby členské státy jasně deklarovaly, jak budou své domácí
emise snižovat.
Čerstvý průzkum agentury STEM/MARK ukázal, že tři čtvrtiny českých občanů chtějí, aby budoucí energetický mix byl založen na obnovitelných zdrojích spíše než (jak to předpokládá i návrh novely Státní energetické koncepce) na zdrojích fosilních - uhlí, jádru a plynu.
Podle návrhu Politiky ochrany klimatu z dílny Ministerstva životního prostředí by do roku 2020 měly tuzemské emise skleníkových plynů klesnout o pětinu ve srovnání s rokem 2005. Recept není až tak složitý – nejlepší je elektřina a teplo, které se vůbec nevyrobí. V České republice je totiž obrovský potenciál úspor – pouhým zateplením domů se ročně může například ušetřit až 60 % energie potřebné na jejich vytápění. Úspory energie přinese i výměna kotlů za energeticky účinnější, instalace úsporných spotřebičů a svítidel. Nižší emise, větší soběstačnost i nové pracovní příležitosti přinesou obnovitelné zdroje energie, jejichž potenciál ani zdaleka nevyužíváme. Možností ale je celá škála: retrofity stávajících elektráren, modernizace průmyslových technologií, efektivnější nakládání s odpady, obměna vozového parku, šetrnější zemědělství a lesnictví. Politika ochrany klimatu představuje soubor propracovaných opatření, jež sníží emise i dovoz paliv, posílí energetickou bezpečnost, oživí domácí průmysl a nastartuje inovace. Snižování emisí přinese nejen lepší životní prostředí, ale také konkurenceschopnější ekonomiku a nová pracovní místa.
Vyspělé státy – mezi které se Česká republika řadí – jednoznačně nesou hlavní odpovědnost za odvrácení razantních globálních změn podnebí. Vypouští totiž nejvíce skleníkových plynů. Především samy musí razantně snižovat exhalace – a musí také pomoci rozvojovým zemím adaptovat se na měnící se podnebí. Pro ilustraci: zatímco Česká republika produkuje 12 tun oxidu uhličitého na obyvatele a rok, Čína vypouští v přepočtu šestkrát méně, Indie dvanáctkrát a Keňa čtyřicetkrát méně. Přitom právě tyto a další chudé země budou patřit mezi nejpostiženější změnou klimatu.
Dobře provedená opatření předejdou rozsáhlým změnám klimatu, zároveň ale budou mít ekonomické přínosy. Rozhýbou moderní technologie a inovace, zvýší energetickou efektivnost – a sníží tak náklady na energie. Politiky i legislativa musí být nastaveny tak, aby byly v prvé řadě motivací k investicím, nikoli jen restrikcí. Tato kritéria Politika ochrany klimatu, kterou včera české ministerstvo životního prostředí zveřejnilo, splňuje. Česká republika má nyní, stejně jako ostatní evropské země, historickou možnost vydat se cestou k efektivní ekonomice s nízkou spotřebou energií a především fosilních paliv. Pokud budeme dnes váhat, v budoucnu můžeme za stejné kroky zaplatit zásadně více.
